Ten večer

Ten večer
jsem se třásl jako malý kluk,
nevím a také jsem se ptal proč,
nevěřil jsem už vůbec ničemu,
ani žloutnoucím stromům,
padajícím listům,
tomu, že přichází podzim.
Pomalu se setmělo,
sedl jsem si na zápraží a
díval se do zahrady
rozmoklé dnešním deštěm,
jen tichý pláč se rozléval
nad střechy domů
do pomalu padající mlhy.
Zase se přede mnou objevil
ten obraz všech opilých nocí,
cest domů,
popsaných stránek,
bezmyšlenkovitých myšlenek,
chvil bez času a prostoru,
báječný obraz života.
Jak nastavená dlaň
schopná v mžiku rozdrtit
vše živé i dávno mrtvé
a pohřbené kdesi na březích Pacifiku.

Pro J.A.

Vzpomínáš,
když jsi napsal tu báseň
o vypouklém zrcadle.
Tehdá v šestasedmdesátém.
Ale četl jsem ji mnohem později.
Víš, dnes jsem ho viděl.
Rozmazané podobizny
portrétního umění.
Byli tam všichni. Ty,
já i ti ostatní,
co tam mají být.
Víš, pouze ON tam nebyl.
Začínám věřit co jsem celou
dobu popíral, čemu jsem se smál,
v co jsem nevěřil.
Mám strach.

Na přivítanou

Touláš se pouličním šerem
ztracená, nádherná
možná bezmocná
                          před světem
Posvěcená tělem božím
i když nevím co to znamená.
Bála ses a přesto nastavila dlaň.
V naději a s nechutí.
Podivné stvoření půlnočního města.
Neváhal jsem a přijal,
smála ses.
Utopený v pralese slov a
díků.
Bezpráví, touha, pevný stisk a
tma.
Jediné otočení správným směrem.
          Slunce vychází.
Dobrý den, vítám vás v
                                RÁJI.

Bezútěšnost samoty

Potmě,
v uličkách Staré Prahy, dostávám do hlavy ten
podivný nádech.
V horách,
... kdesi na západní hranici,
andělé utopení
v myšlenkách bohů,
deště a plamenů padajících
z oblohy, stovek raněných,
mokrých dlaní,
... slov, stromů
v nádechu smutku, bázlivých
snů, beznadějného tápání –
motorem života je strach
z budoucího zrození,
z dalšího kroku jiným směrem.
Hebké prsty roztoužené
v podvečer.
V šichni jsme andělé,
plazíme se po zemi,
nevím,
nechci vědět,
po kolena v rozbředlém sněhu.
Sahám po další sklence a
pokusu o odpuštění.
Zapomínám,
chci odejít,
odlétám.