Kolem půlnoci

Pár chvil
pomalu proniká pod mozkovou kůru,
pomalu rozpouští krystalky soli z minulých let.
Pár tónů
padá přes práh Země a
rozprostírá se v duševním rozpoložení.
Nenasytnost očekávání,
kdy konečně přijde ten úder,
            v pravou chvíli,
            bez varování  a beze stop,
mizí,
naplňuje pocitem dokonalosti a
nekonečnosti,
proud slov a neuvěřitelných tvarů,
bezmezná důvěra právě v tento okamžik
zítřejšího dne.

Hledání pramene Naděje

Pamatuji si víc
než jsem před tím znal
než jsem se dotkl
tvého štítu a
ocitl se ve stavu beztíže
na holých březích
bájné řeky.
Nepotřeboval jsem nic.
Jen být sám a
chápat význam své Mysli,
odpoutat se od země,
od všech bláznivých tvarů
supermoderního obrazu.
Vše jsem viděl před sebou a
za mnou řeka mizela v hlubinách.
Dál, dál k jejím pramenům.

Přemítání

Postava bez stínu
pomalu jsem otevřel dlaně
a natáhl je k obzoru
k zapadajícímu Slunci
nebe bylo rudé
jako za horkých letních večerů
ruka klesá po ostrých
hranách jeho krvavého srdce
toho, které bezcitně zabíjí
často jsou milováni krutovládci
ti nemilosrdní a neohrožení
zbabělci
nebe plné blesků
s nadějí i bez naděje
modré moře s jejich stíny
mezi všemi – sám
černá díra do Ráje
s křížem místo zákazu vjezdu.

Svět je báječné místo

Asi jsem měl začít žít
      někde jinde
daleko od pevných břehů
a křehkých srdcí milenců
      někde úplně jinde,
na jiné planetě s jiným sluncem,
bez snahy mluvit polohlasem.
Možná jsem měl přeci jen žít
      bůhvíkde …. jinde
a smát se zavřenýma očima,
tak proč nepodat ruce navrch dlaněmi.
      Svět je totiž báječné místo k narození,
jak už jednou kdosi řekl,
ale není vhodné tu zkoušet žít
tedy,
       abych podotkl,
než se zjistí kdo vlastně vítězí.