Díky za Moc

Moc,
Moc je žít,
Moc je umírat,
Moc je chtít,
tedy, moc chtít.
Vy jste Moc!
Prosím!?
Tiché krůčky za šedivou zdí,
po jejich stopách.
Mít Moc se postavit na okraj,
s lehkým úsměvem.
Padnout do náruče Moci a
pomalu se zvednout
narovnat záda
beze strachu
z Moci.
Chtěl jsem,
ale neměl jsem Moc.
Svou Moc.
Podívat se do očí,
rozpomenout se,
zapomenout.

Bůhví čím jsem chtěl být

S nadějí ve zkřehlých dlaních
s lehkým úsměvem na tváři
stál jsem a zasněně se díval
na pokraji svých sil.
Bůh ví čím jsem vlastně chtěl být.

Polární záře

Jako půlnoční mlžný opar
se nad obzorem vznáší
to tajemné světlo života.
Kolik tisíc let už lidé
touží jej dostihnout.
Plameny severního moře se
dotýkají oblohy a plní
mě nadějí a touhou se vrátit,
znova se dotýkat studeného
světla severu, poslouchat slova
skutečných básníků,
milovat a ochutnat podmanivé
kouzlo vlastní malosti.
Sbohem Severní světlo.

Tak přišel další konec

Tak přišel další konec,
oslavou a veselím,
tentokrát bez epitafu a
                                parte.
Úsměv? Pláč?
A zase otevřená pláň na obzoru
a zase nevím, která cesta vede
                                na druhý konec.
Jedno velké plus
a tisíc drobných mínus.
Každé rozhodnutí  bude špatné,
sny se rozplynou  nezbude než utíkat.
Kam?
         Někam daleko k obzoru.