Stvoření

Co jsi zamýšlel,
když jsi stvořil svět,
cihlu po cihle,
s drobnými rozpaky,
přelstít stíny,
postavil si zeď
a postavil jsi most
a postavil jsi chrám,
naučil jsi dávat
a donutil jsi brát,
ve jménu víry,
přes všechny mrtvoly,
s nadějí v hlase
a se smurkem v srdci,
ploužím se světem jak potulný mnich.
Měl jsem pocit snad v každé chvíli,
že rozumím a chápu,
každičký krok, každičký nádech,
cítil jsem jistotu, že se vzchopím,
jak Fenix z popela
procitnu s vírou v pravou chvíli ...

...

Ponořím se do snů,
jako kdysi dávno,
pomalu se projdu,
abych z nekonečné touhy,
ztratil věčný ostych
poznat smysl bytí.
Po kapkách jak řeka ,
chvíli nic a chvíli moře,
možná ano, možná ne,
nečekat a jásat,
když je touha
     sladká jako med.

Volba

Když se stmívá
sny se budí
a když svítá
k smrti nudí
pocit temna, pocit světla
zkusit hledat ...
     ... možná najít
zkusit tápat ...
     ... možná ztratit.
Výběr cesty
často bývá
volbou duše
     jak rozum zmírá.

Náhrdelník

Rozkrájím své chmury
na drobounké kapky
abych rozprostřel ten pocit
kolem svého srdce.
Navléknul, jej na nit
kapku po kapičc
svatební korále,
náhrdelník touhy,
schoval v temném koutě
k potěšení jiných
     možná v jiné době.