Hledání Atlantidy II.

Snad pro ten pocit osvobození
od sama sebe.Snad pro ten
stav beztíže. Nic, kolem mne
není nic. Konec země. Snad
pro ten pocit nepochopení.
Chlácholivá slova a tisíce
otázek . Zkusím to … ležím
na bílé palubě jakési zaoceánské
lodi. Atlantida. Tam snad žijí
lidé. Ten rytmus ujíždí! Tak se
už rozhodni. Ale … snad pro
ten pocit bezmoci. Ti šedivý
trpaslíci mě dohánějí.
Snad proto ji musím najít.

Suomi

Z těch dní mi zbyly jenom
sny a sliby. Trochu smutku
a trochu radosti. Neopodstatněná
víra v něco nadpřirozeného co
se vznáší nad modrozelenými
střípky dětských skládaček.
Pár pozdravů, pár ukradených
tváří. Příliš mnoho slz a
slabý vánek času co do věčnosti
odnáší malé slané kapky. Kulaté
naděje na dně oceánu volají.
     Já jim věřím.

Pochody

Slunce zapadá!
Stojím nahoře,
až tam,
úplně nahoře.
Dotýkám se bílých řas
nad obzorem.
To se stává!
Jsem sám,
příliš dlouho sám.
Zase jsem výš,
o kousek výš – než včera
předevčírem
loni.
Ještě váhám!
Snad se bojím.
Slepě šahám,
nechci je rozbít
nitky nad obzorem,
vždyť nic nevědí,
o strachu,
o odvaze,
o lásce.

Na tvé straně

Na tvé straně stolu,
jak na opačné straně bojiště,
popadané kapky zármutku
a štěstí.
Lehce pronesené slova,
řečená jakoby omylem.
Dotýkala ses sklínky jak
nejemnějšího křišťálu,
snad z obavy před prozrazením.
Už ani nevím kolik snů
se mi honilo hlavou.
Rád jsem se na tebe díval
a náruživě hltal
každý okamžik.